Simulace srandy

Mno nestraš!Dival sem se na Terminátora.

No, tohle bude složitější...

Sranda je věc subjektivní - co tobě přijde k smíchu je dáno tvou povahou, zkušenostmi, postoji, temperamentem apod. Takový příklad - vtipy o policajtech - ty se jim zasměješ, protože víš jací policajti jsou, ještě přesněji řečeno, víš co si pro účely toho vtipu představit pod pojmem policajt (i když samozřejmě víš, že ne všichni jsou takoví, víš že je to přehnané, chápeš pojem nadsázka atd.). Ale ne každý policajt se jim zasměje a pětileté dítě taky ne, protože mu chybí životní zkušenost k pochopení.
Čili musíš vzít čistý komp a jako dítě ho pomalu vychovávat - naimplementovat mu zkušenosti, postoje, povahu, temperament, schopnost imaginace atd., jinými slovy vytvořit mu OSOBNOST. Pak dodělat smysl pro humor už bude hračka.

BTW: můj komp má občas velmi dobrý smysl pro černý humor, myslím že microsoft je už na velmi dobré cestě :o)

OT. Habendorf: ja se vtipům o policajtech směju

Myslíš si snad, že se v systému umělé inteligence vyvine smysl pro humor spontálně?
jj, spontánně, děti se smějou už v prenatálním životě, i zvířata se smějí (po svém)


* jaký je účel srandy
Jako všeho ostatního, i když se to třeba nezdá - přežít (ve smyslu přežít jako jedinec i jako živočišný druh, čili zplodit potomstvo).

* v důsledku jakého účelného chování sranda vzniká jako vedlejší produkt?
Jak říkám, je to v podstatě obranný mechanismus, prostředek pro podporu přežití.

Ivorius: to je dobře

Yuhů: Ještě něco - uvědom si, že řídící systém každého z nás, i tvůj, je neustále zahnojován škodlivým balastem, jako jsou různé frustrace, komplexy atd., což vede k postupnému zhoršování jeho stavu a výkonu (s promítnutím do duš. i fyz. zdraví). Jestliže míra zahnojení přesáhne nějakou kritickou mez, nastává nevuhnutelně kolaps systému. Proto je třeba použít očistné (ozdravné)mechanismy, sranda je jedním z nich. Působí jako psychohygiena, při smíchu se uvolňuje svalová tenze, spalujou se toxiny, zlepšuje se krevní oběh atd.

Analogie s počítači, viry, bordelem v registrech atd. je zřejmá. Co já vím, třeba se kompy při antivirákových lázních smějou...

Těžko říct, co způsobuje smích - někde jsem četl, že "vtipnost" vtipů spočívá v nalezení nějaké skryté paradoxní souvislosti v samotném sdělení. S tím by se IMHO dalo asi souhlasit. Jenže počítač nepozná, co je paradoxní a co ne.

řekl bych, že ano, že se dají naprogramovat emoce, ale nikdy to nebudou ty pravé emoce, i když algoritmus pochopení bude vychytaný jako divý.

proces operační logiky : vem větu (vzorec,) analyzuj její slova, zkus najít nejpodobější vzorec emoce, proveď emoci (vydej zvuk smíchu)

řekl bych, že ano, že se dají naprogramovat emoce

jako původním vzděláním zdravotní sestra (bratr) se specializací na psychiatrii (vyšší škola) jsem ve věci programování emocí a podobných věcí dost skeptikem - lidský mozek počítač nikdy nenahradí a to je určitě dobře...

ale když to vezmu, můj počítač, kdyby měl možnost emotivních rozhodnutí, tak mě už určitě několikrát určitě v afektu zabil, za to co mu občas provádím...:)

Naprogramovat srandu tak, aby to zvenčí vypadalo jako sranda je opravdu jednoduché (viz. JersyWoodyho proces operační logiky), stačí tedy vzít vtip, vyhodnotit jej a vydat zvuk smíchu, ale naprogramovat srandu tak, jak ji popsal habendorf, tj. tak, že by působila ozdravně na psychiku kompu zejmě nepůjde, už z toho důvodu, že dost pochybuju o tom, že se někomu podaří naprogramovat psychiku (nemyslím nasimulovat - myslím opravdu naprogramovat, tj. udělat tak aby to nejenom vypadalo zvenčí jako psychika, ale aby to pro ten komp opravdu bylo jako psychika a on mohl např. kvůli ní zkolabovat) a dokud nebude naprogramovana (nikoli nasimulovaná) psychika, tak zjevně nelze ani naprogramovat (nikoli nasimulovat) srandu, která by na tu psychiku působila ozdravně. Tož tak. :)

Pokud jsi viděl Čislo 5 žije, tak bys viděl, jak tam rozlišují stroje a lidi. Stroje jsou prostě chytří roboti a živé bytosti se umí smát, takže se počítač IMO nikdy nebude umět smát, protože počítač nemá mozek, všechno ho musíme naučit, nenaučí se to jen tak.

Muzeme uvazovat tak, ze clovek je taky jenom pocitac, i kdyz funguje technicky trochu odlisne. Ale pokud chceme vsechny funkce co ma clovek naimplementovat i do pocitace, tak je musime podrobne znat, coz myslim nas pripad stale neni. Jev, ktery nedokazeme dobre vysvetlit nedokazeme nejspise ani nakopirovat.

Jestli se budou pocitace skutecne smat... Pokud jim reknes (viz JersyWoo, treba :-)), pak ano, to umi uz dnes. Spontanne, to je tezko rict. To se neda predvidat ani u cloveka, protoze na nej pusobi tolik faktoru, ze to proste dopredu nemuzeme vedet (IMHO to proste nejde, abychom dokazali simulovat zcela presne cely vesmir, museli bychom mit uplne navlas stejny model a to samozrejme nelze). Mozne to je, muzeme se bavit o pravdepodobnosti. Podle me je to otazka vychovy :-)

Nejsem od fochu (rozuměj, nehrabu se v AI), ale mám dojem, že kdyby se nechal program projít klasickým vývojem, je velká šance, že se bude umět smát.
Chování je ovlivněno podmínkami vývoje a ty můžeme v umělém prostředí měnit. Když se nad tím zamyslíte, můžete teoreticky simulovat jakoukoliv inteligenci, stačí jí vytvořit umělý svět.
Klasickým vývojem myslím umožnit programu "rozmnožování" a vývoj podle Darwina. Pro výcvik počítače bych použil například metodu postupného navyšování požadavků a filtrování schopných jedinců + mutace. Jak udělat směšný počítač ale opravdu nevím...

O emocích AI docela slušne pise Isac Asimov. Pokud by mel mit na psy/fyz stav AI emocionalni zalizet, znamenalo by to zbourat barieru mezi HW a SW. (Je fakt, ze kdo sem tam cte ScienceWorld vi, ze nejaky napady by byly :-)). Dalsi problem by asi byl oddelit zakladni funkce (které by byly nemenné (prisun potravy/zajisteni napajeni) a podobne veci a na druhou stranu naucene veci, ktere AI musi byt schopna asociovat k ostatním informacím. A v tom bych rek, ze je prave ten problem. Umeni asociace je zalezitost, ktera bude dlouho oriskem.

Dalsi zajimava myslenka, co sem kdysi, kdesi cet je, ze podle jakési teorie samoorganizace velkých shluků náhodných prvků může v něčem zdálnivě heterogením (jako třeba internet) vzniknout nepředvídaná struktura jako treba AI. Jasne je to premrstený názor, ale ...

Další zajímavý postoj je, že AI se od programu liší tím, že program vykona to, co ma a tím zkončí, kdežto AI by těžko mohla být jednoúčelná :-)

A co teprve uvědomění si sama sebe, to teprve bude oříšek. Myslím si, že AI bude AI od chvíle kdy si sama uvědomí že JE (aneb myslím, tedy jsem)

PS omlouvám se za občasné výpad diakritiky ... nějak sem se rozepsal

OK, zatím se k mému záměru nejvíce přiblížil Lukoko. (Pro neznalé připomínám, že AI je zkratka pro umělou inteligenci Artificial Inteligence.)

Takže jinak -- nejde mi o to, jak říci počítači "směj se". Jde mi o to, jestli sám systém s umělou inteligencí bude mít potřebu smát se. A pokud ano, bude se mu to líbit? A proč?

Další obměna otázky zní takto (a netýká se počítačů): Je nesporné, že nějaké vlohy pro smích a legraci máme zadrátované v genech. Jakou evoluční výhodu přináší schopnost tvořit a chápat srandu? Jakým způsobem je organismus s takovými vlohami zvýhodněn při předávání genů příštím generacím?

Že by syndrom pavího ocasu? (Samice A se snaží preferovat to, co budou preferovat samice v příští generaci (velké ocasy), aby její případní samčí potomci byli potom preferováni.)

Yuhů

Myslím, že se nikdo ve svých odpovědích pořád nevydal směrem, který si Yuhů představoval. Zkusím to já. Yuhů totiž položil výbornou otázku: k čemu je sranda? A opravdu se vyvine u počítače evolucí? Myslím, že nikdo z nás si tady asi nemyslí, že by šlo smysl pro humor prostě naprogramovat. Všichni si pravděpodobně tak nějak představujeme, že se to počítač naučí časem - ať už sám od sebe, nebo třeba tím, že se bude ptát a operátor mu bude na jeho otázky odpovídat. Jenže jak počítač doopravdy POCHOPÍ, co je srandovní a co ne? Protože cílem Yuhůovy otázky (tak jak ji chápu já) není naučit počítač, kdy má na něco reagovat smíchem. Cílem je dosáhnout stavu, kdy má počítač ze smíchu skutečně potěšení; kdy ho vtip pobaví.

Někdo tu zmiňoval, že malé děti taky nechápou vtipy o policajtech. Nechápou. Ale když na malé dítě uděláte srandovní obličej, začne se smát. Proč? A jak tohle naučíte počítač? Nikdo nikdy dítěti nevysvětloval, že se v takovou chvíli má smát. Nikdo mu nepopisoval, které obličeje jsou vtipné a hlavne mu nikdy nikdo neříkal JAK se má smát, CO to smích vlastně je, jak se "dělá". A přesto se dítě směje od narození.

Nečekám, že by si počítač evolucí vyvinul lidský smích - tj. že by časem došel k tomu, že bude hlasitě vydávat vydávat zvuky "hahaha chochocho". Je jedno, jaký ekvivalent smíchu by si počítač eventuálně vyvinul.

Jednou z podmínek smíchu je podle mě i pocit štěstí. Když vám bude smutno, tak se spoustě vtipů taky smát nebudete. Na druhou stranu se zase může stát, že vás některý opravdu dobrý vtip ze smutku dostane. Navíc možná smích samotný až tak nesouvisí se samotným smyslem pro humor - i když se někdy smát třeba nemusíte (třeba protože je vám smutno), tak uvnitř sebe sama víte, že ten vtip JE směšný, jen vám zrovna není do smíchu.

A není součástí smyslu pro humor i GENEROVAT humor, ne jen rozumnět humoru ostatních? Moc otázek, žádná odpověď. Ale maximálně zajímavé téma na zamyšlení.

Případným zájemcům doporučuji i seriál Star Trek New Generations - android Data se tam snaží "stát člověkem" a jedním z jeho cílů je i pochopit humor. I když je seriál na dnešní dobu mnohdy dost naivní, konkrétně tohle téma je tam myslím zpracováno celkem dobře.

Souhlasím s myšlenkou že smích se vyvine pokud bude mít smysl. Základem by asi bylo dát umělé inteligenci smysl aby měla "touhu" existovat a zajistit si další existenci. Nevím, jestli je v lidských silách nastartovat takový proces, myslím že mu maximálně můžeme vytvořit podmínky, chtěně či nechtěně.

evoluce počítače
Problém současných počítačů IMHO je, že byly vytvořeny jako nástroje, srovnatelné jen s částí mozku bez těla a nyní bysme chtěli aby si tento mozek vyvinul tělo. U organické formy života tomu ale bylo naopak, nejdřív vzniklo tělo a mozek vznikl až jako orgán pomáhající řízení stále složitějšího organismu. Skoro bych řekl, že počítač byl vyvinut evolucí lidského druhu jako pomocný nástroj.

mozek vs počítač
Lidský mozek je takový zvláštní paralelní 3D počítač se schopností samostatné změny struktury (např. učením), tohle je na současnou planární křemíkovou technologii asi příliš, i když kdo ví...

humor a smích
Jestliže pomineme možnost naprogramovat smích jako nějaký těžkopádný program rozpoznávající vzorce vtipů, paradoxů a hyperboly, obávám se že v počítači sám nevznikne. Přikláním se k názoru, že humor u člověka vznikl jako uvolňující obrana proti stresu a smích je vnějším projevem humoru. Proč se vlastně lidé v reakci na humor smějí? Vždyť by mohlo stačit kdyby třeba mrkali pravým okem nebo nedělali vůbec nic. Zřejmě je v tom potřeba předat příjemný pocit radosti dalším jedincům a utužit tak společenské vztahy. Jestlipak by se dítě smálo i tehdy, kdyby nikdy v životě nevidělo smějícího se člověka? Asi to má uloženo v genech, takže nakonec ano.

s nadhledem
Když už tu byla řeč o sci-fi, nemhu nevzpomenout na androida Krytona, počítač Holy či mluvící toastovač ze seriálu Červený trpaslík. Jde sice o sitcom (další využití humoru), ale to neznamená že v něm člověk nemůže najít předmět k zamyšlení.

Omlouvám se za dlouhý příspěvek, doufám že někoho informovanějšího inspiruje k nějakým duchaplnějším myšlenkám :-)

Napadl mne jeden algoritmus pro "dělání" legrace. Je už po půlnoci, tak mi promiňte překlepy ... algoritmus je to šílenej ... podotýkám, že nic nekouřím ... je prostě po půlnoci a celý den jsem programoval :o)

Algoritmus (zhruba):

1) Podej částečnou informaci tak, abys vytvořil určité přesně vymezené očekávání obsahu dokončení. Informace nesmí být pro příjemce spojená s ničím ohrožujícím.
2) Najdi alternativy k dokončení, které vyhovují po stránce logiky obsahu, je však s očekáváním v nějakém rozporu.
3) Vyber ty alternativy, jejichž rozpor patří do množiny, které příjemce pravděpodobně pobaví (před tím samozřejmě vytvoř databázi ... metodou pokus omyl, pokud tě nechají žít :o) a zkus ji.

Je to šílené, ale většina vtipů je založena asi právě na tomto. Vždy jde o nějaký z mála rozporů. A co pobaví? Většinou jde o něco neřešitelného a zároveň patřícího do množiny rozporů, kde jsme už nějak oplakali a přitom zjistili, že se svět nezastavil.

Jenže sranda nejsou jen vtipy. Člověka rozesmějí i jiné věci, například nějaký pěkný slohový obrat, který trefně postihuje nějakou problematiku. Některé věci rozesmějí úzký okruh lidí, kteří například strávili týden na nějaké společné akci, kde prožili různé veselé příhody. Potom stačí když jeden druhému napoví a oba se zasmějí, kdo s nimi nebyl, nepochopí. Co třeba pořad Neváhej a toč? Netušim jak by na takový pořad reagoval nějaký algoritmus. Řekněme že by měl dobrý algoritmus na rozpoznání obrazu, nebo by mu někdo scnénku slovně popsal - myslím že by se takový algoritmus stejně nezasmál.

Asi bych začal z jiného konce. Aby stroj mohl cítit nějaké emoce, musí mít nejspíš nejprve nějaké potřeby. Dovedu si představit první emoci a tou není štěstí, ale bolest z nedostatku energie a zdrojů, což se mi připadá jako logická potřeba. Proto si také umím představit stroj, který si sám vyhledává energii (má tuto potřebu, aby mohl fungovat). Pokud by někdo navrhl stroj, který by si sám doplňoval energii a vyhledával zdroje, asi by nejspíš musel navrhnout i mechanismus vyvolávající tuto potřebu. Někde jsem viděl počítačovou hru, kde stroje válčili o energii a zdroje a říkal jsem si, vždyť tenhle boj o zdroje je vlastně základní princip veškeré ekonomiky a možná i života. Všechny ostatní emoce mi připadají bohužel jako druhotné a závislé na této základní potřebě a tou je energie, ať už je to teplo, potrava, elektrika atd. Dáme-li strojům potřebu získávat energii pro svou funkčnost, máme asi brzo problém. BTW kdo sakra vyčistil ty solární panely sondě na Marsu? Že by si poradila sama?

Co takhle simulovat smích v určitých situacích - třeba čidlo zjistí ve vzduchu určitý druh kouře a počítač se začne smát všemu.

Reaguji na Freda:

S tou soundou na Marsu je to docela správná poznámka. Já bych to viděl asi takhle: protože letěla na Mars relativně dlouho a neměla cestou moc co dělat, měla hodně času na přemýšlení. Vyvinula si tedy inteligenci a pak pro ní vyčištění solárních panelů samozřejmě nebyl žádný problém. Teď si tam jezdí po Marsu a nám se jenom SMĚJE, jak si nad tím lámeme hlavu.

K těm potřebám robotů jsem trochu skeptický. Je možné naprogramovat aby robot místo sledování čáry hledal zdroj napájení, ale obávám se že sám si takovou potřebu nevytvoří. Musel by k tomu mít důvod, důvod proč doplňovat energii a důvod proč existovat.

U organismů tyhle potřeby nejsou ukryty v mozku ale v každé buňce. Každá buňka se snaží přežít případně umožnit přežití organismu. Zřejmě by robot mohl těžko mít takovou potřebu v každé součástce, spíš by šlo o program, který by musel být velice primitivní a zdokonalit by se musel sám. Možná nějaký buněčný automat, kdoví.

No ale třeba se mýlím a sonda na Marsu si skutečně vyvinula nějakou inteligenci případně celou armádu nanobotů, kteří ji opravují a oprašují :-).

To printf:

Když jsem četl pčirovnání buňka-součástka stroje, napadlo mne, že to asi nebude moc přesné.

Přesnější by možná mohlo být přirovnání sondy nebo jakéhokoli jiného stroje k samotné jediné buňce. I tak jsme s úrovní složitosti pořád daleko za přrodou.

Buňka sama o sobě představuje velmi složitý stroj nebo zařízení a jako součástky zde vystupují jednotlůivé molekuly a jako sestavy pak řetězce molekul. Organismy, u kterých lze mluvit o nějakých emocích, jsou pak složeny z velikého počtu buněk (řádově miliardy a více)

Myslím, že comp, na kterým teď píšu tuto zprávu je proti buňce beznadějně jednoduchý, a v tom je jeho omezení. Nemůže najednou zpracovávat tolik informací, aby vůbec bylo účelnné do něj zavádět něco, jako cit.

Nevím, ale mám pocit :o), že emoce jsou vlastně velmi vyspělým způsobem zpracování informace. Způsobem, jak se vyrovnat s obrovským množstvím protichůdných podnětů i vlastních potřeb a rychle je vyhodnocovat. Obvzlášť v situacích, které mají tolik okrajových podmínek a tolik proměnných, že ani neexistuje jedno
jediné řešení a je prostě nutné si neustále vybírat ze stovek možných variant. Jde o to, že každý výběr je vlastně zadáním pro další rozhodnutí. A také, že vždy máme nějaké vzdálené a také blízké cíle v mnoha různých kategoriích a neustále se měnících prioritách, ne všechny si neustále taháme "na oči" a ne o všechny si dovedeme uvědomit.

Možná ta složitost stroje ale není podmínkou.

Ale to už jsme od legrace asi hooodně daleko :o)

Smiech počítača? Ako?
IMHO evolúcia. Niekedy som sa rozprával so silným zastáncom teórie o UFO, pôvode človeka a ľudskej existencie na zemi, ktorý ma kategoricky presviedčal, že evolúcia je blbosť. Myslím si však opak.

Lenže čím je podmienené myslenie a chápanie? Prečo myslenie a chápanie? Lebo z týchto prvkov vychádzajú aj reakcie, to znamená aj smiech, slzy strach, proste emócie. Predstava o umelo vytvorenom emocionálnom prístupe je v súčasnosti u bežného smrteľníka na úrovni utopických predstáv. Lenže bez šialencov, ktorí sa podieľali na realizácii utopických predstáv, by sme sedeli možno v jaskyni, drkotali zubami...

Ako by sa dal vývoj "AI" spustiť?
Myslím, že simuláciou toho, čo tieto javy podmieňuje v biologickom svete, t.j. implementáciou "biologických potrieb" do synteticky vytvorenej riadiacej štruktúry.
Viem, že je to šialené, ale keď vychádzame z froydovských definícií správania a potrieb ľudí, t.j. tvorov, ktorí sú (IMHO) emocionálne na najvyššej úrovni, považujem za základnú cestu, t.j. za predneandertálske obdobie tejto éry nápad pre vývoj programov na princípe Tamagochi s kombináciou s porn... eroticky zameraného SW.
Nejde ani o tie "malicherné" potreby, ktoré si užívateľ SW uspokojuje, ale ide o komunikáciu a spätnú väzbu, potrebu reakcie zo strany PC. Z komunikácii vyplývajú aj emocionálne reakcie, t.j. reakcie na očakávané a dosiahnuté = uspokojenie, nespokojnosť, žiaľ, radosť. Emocionálne prejavy človeka sú podmienené očakávaným výsledkom, vzájomným porovnávaním.

Programovanie by sa dalo prirovnať k výchove človeka, respektíve stanoveniu určitých genetických vlastností, ktoré by prenesene mohli byť prirovnané k habendorfovmu príkladu o smiechu detí v prenatálnom období. Ide teda o primárne stanovenie vlastností, správania (základných podmienok) pre existenciu.
Sú tu aj ďalšie základné predpoklady:
- potreba energie na prežitie (Fred) a spôsob jej získavania,
- ale sporným sa stáva, čo by bolo výsledkom (cieľom) existencie:
Zdarná reprodukcia? Vytvorenie "potomstva" s odovzdanými skúsenosťami, t.j. vývoj na základe evolúcie?
Bez stanovených cieľov existencie nie je emocionálne správanie. Úspech, sebareflexia, sebaidentifikácia, prestíž podnecujú emocionálne rekcie.

Smiech je:

- radosť: podarilo sa mi niečo, čím som pomohol tým druhým (aj takí ľudia sa nájdu) a oni sú mi vďační (aj takí ľudia sú),
- škodoradosť: zdochla mi krava, ale zdochla aj susedovi,
- pekní ľudia sú blbí (napr. vtipy o blondínkach),
- ľudia, čo ma majú v hrsti sú blbci (vtipy o policajtoch, polititikoch, úradníkoch... t.j. ľuďoch čo majú na starosti riadenie),
- dosiahol som, čo som chcel dosiahnuť, t.j. mám úspech (u mňa radosť, u niekoho naopak),
- atď. určite sa nájdu aj iné aj lepšie príklady,

:-)

Ako by fungovala komunikácia, prirodzený výber?
Cez "sieť sietí" (INTERNET), ktorú už máme.

Yuhů: prepáč ak som OT, ale je nedeľa "ráno" a ja mám trochu čas si zafilozofovať, tak som filozofoval....

:-)

Přečíst debatu bylo nad mé síly, ale zdá se mi, že vtip vzniká ponejvíce nečekaným spojením něčeho, co k sobě zdánlivě nemá blízko. Toto spojení pak staví situaci do překvapivého světla. (Což je dost blbé vymezení, ale alespoň občas sedí.)
Podmínkou pro něj je rozumění, chápané v dreyfusovsko-heideggerovském smyslu jako způsob bytí ve světě.
Pokud by AI byla takovýmto způsobem, smysl pro vtip by IMHO přišel spontánně a skoro nutně.
Myslím, že se toho nedožiju.

Počítač nejspíš nebude mít umělou inteligenci jako takovou (lidskou), ale bude obsahovat algoritmus k poznávání ->reakci ->vyhodnocení. Nedělejte si plané naděje, že to bude samostatně inteligentní. Pořád to bude jenom algoritmus (program), který bude umět akorát vyhodnocovat vstupní informace a reakci na ně.

A trochu upravená operační logika (ach ten Darwin):
vem větu (vzorec,) analyzuj její slova, zkus najít nejpodobější (vzorec) emoce, porovnej s dřívejšími vyhodnoceními, proveď emoci (vydej zvuk smíchu), sleduj reakci, vyhodnoť reakci, ulož reakci(uprav).

A vy nic nepoznáte, budete si myslet, že je to myslící tvor, protože se bude před vámi měnit jeho emoce, přitom to bude jenom vyhodnocovací algoritmus.
(A co na to Google.com? Bude Jyxo.cz pěkná paní prodavačka? Bude Morfeo.cz hodný pán, co tě klepne přes prsty, když budeš psát nespisovně?)